Lovely Endeavour - kapitola 3.

29. září 2015 v 20:00 | TomlinsonLucie |  Lovely Endeavour

"A jak na to reagoval?," zeptala se zvědavě Sophia a naklonila se víc nad stůl, abych přes hluk v restauraci nemusela tolik křičet a ji samozřejmě nic neuteklo. Její hnědé oči se vpíjely do těch mých. Bylo docela vtipné sledovat její nedočkavý výraz v obličeji, jímž se snažila přijít na to, co ze mě vypadne v následujících minutách. Svým pohledem jsem od toho jejího utekla ke svým rukám, na nichž mě v tuto chvíli začaly nejvíce fascinovat nehty, a slabě si zkousla spodní ret. Ani nevím, kde mám začít!
"Jemu se celý ten nápad moc nezamlouvá," pokrčila jsem nervózně rameny a svým pohledem nepřestávala zírat na horký nápoj ve svých rukách. "Říká, že máme čas a tak, ale... na co chce jako čekat? Na to, až mi bude třeba šedesát? Vůbec nechápu, proč to nechce taky," povzdychla jsem si smutně a lžičkou zapohybovala v hrnečku. "Vždyť toho snad tolik nechci, ne?," upřela jsem na ni po chvíli zoufalý pohled a čekala na reakci z její zmatené strany.
"No - však to znáš - všichni chlapi jsou úplně stejný," mávla nad tím rukou a slabě zavrtěla hlavou ze strany na stranu, až se její dlouhé vlasy rozpohybovaly po celé délce jejích zad. "To je třeba důvod, proč já se nikdy nevdala," oblízla, na rozdíl ode mě, lžičku vyndanou z hrnku jejího nápoje a položila ji vedle hrnečku podloženým ubrouskem lososové barvy.
"Jo, jasně. Přesně tohle je ten hlavní důvod," pokroutila jsem nad jejími chytrými řečmi očima a rozhlédla se po červeně vymalované restauraci plné květinových výzdob v každém rohu místnosti a číšnicích oblečených v luxusních oblecích.
"Víš přece, jak to myslím," bránila se a z šálku kávy si opatrně usrkla. "Chlapi své vlastní pocity prostě neumí dát dostatečně najevo a Louis prostě není žádnou výjimkou. Ale i přesto si jsem jistá, že už teď přemýšlí nad tím, jak se s tebou má o svůj názor na celou věc podělit co nejdříve, aby si přitom mohl zachovat svou mužskou důstojnost," obdařila mě povzbudivým úsměvem a přitom pohotově mrkla. Z jejích úst to všechno znělo naprosto jednoduše, skoro až naprosto banálně, zbytečně.
"Ale tohle přece není Louisův styl," zavrtěla jsem pochybovačně hlavou a zvedla ruku, že chci platit. Natáhla jsem se pro peněženku do své kabelky, položené na zemi, kousek od mé pravé nohy, a přitom se s dalším připitomělým úsměvem zakoukala na své drobné tetování schované z boku mého ukazováčku levé ruky. Bylo maličkaté, snadno přehlédnutelné a zároveň i jediné, co zdobilo mou kůži, ale i přesto pro mě moc znamenalo. L. T. schované v malém srdíčku. Nejenom, že jsem před pěti roky přijala Louisovo příjmení za to své, ale zároveň si i pořídila na našich líbánkách v jihovýchodní část Francie, La Provence, něco, co mi ho bude připomínat během části dne, kterou spolu nestrávíme.
"A co přesně ti řekl?," vyrušila mé usmívání opět Sophia, čímž mě přinutila vrátit se ke svým myšlenkám, které tak růžové nebyly. Nechtěla jsem myslet na to, že se mnou dítě mít nechce, protože pro mě bylo těžké si to vůbec přiznat, ale nic jiného mi prostě nezbývalo.
"Řekl, že se mnou dítě prostě mít nechce. Ne teď," obrátila jsem na ni zamračený pohled, neboť svou otázkou mi opět vyvolala pocit úzkosti. Opět se ve mně objevila obrovská potřeba upírat na svůj mobil, co by pět sekund, prosebný pohled, aby se v něm objevila zpráva od toho, na kterého nemůžu přestat myslet, a můj ret se znovu objevil mezi zuby.
"No tak to je zlý...," vydechla překvapeně, čímž si vyžádala můj překvapený pohled. Vážně mi tímto názorem zvedáš náladu, holka! Vidím, že je to mizerný a že se z té slepé uličky prostě musím nějak vymotat! Dřív, než bude pozdě... "To ti pak zbývá už jednom ta poslední věc. Teda pokud to tak moc chceš," pokrčila znovu nepřítomně rameny a v jejích hnědých očí se přitom rýsoval strategický postup, který mi podle ní měl pomoct.
"Vážně? A jaká?," zeptala jsem se překvapeně a s nadějí ve své tváři se na ni podívala, zatímco číšník, kterému jsem do rukou dala peníze za svou útratu, odnášel špinavé nádobí z našeho stolu, až na něm následně zůstaly jenom dvě nedopité kávy, které jsme si hlídaly.
"Prostě vysaď prášky. Sakra, kdo si rozhoduje o těhotenství? Pokud vím, tak jsou to ještě pořád ženy. Co takhle, zbavit se prvně antikoncepce a až potom řešit takové maličkosti, které se dají jednoduše obejít," pousmála se takovým tím slabým úsměvem, za kterým se skrývá něco mnohem víc. Neříkám, že mě tahle věc už nenapadla, ale... pořád mi to přišlo vůči Louisovi děsně nespravedlivé.
"Já ti nevím. Louis je v tomhle ohledu dost opatrný. Kolikrát, i přesto, že ví o tom, jak antikoncepci beru pravidelně, si bere ještě kondom," zavrtěla jsem hlavou a pramínek vlasů, co mě jemně polechtával na odhalené šíji, si zastrčila za ucho, aby mě přestal rozčilovat. Tváře mi slabě, v důsledku povídání o ochraně, zčervenaly. Necítila jsem se moc dobře, když jsem o tom měla s někým mluvit nahlas. Dokonce ani se Sophií.
"Jako fakt? Až takhle, jo?," zvedlo se ji překvapeně obočí a její tvář ozdobil zvláštní, možná až trochu pochybovačný úšklebek. "Tak se prostě zbav všeho, co je na tom? Neříkej mi, že když to na něho vybalíš rychle, tak si stihne vzpomenout na nějakou pitomou gumu, co?," zadržovala v sobě už od pohledu hlasitý smích, čímž její tváře dostávaly podobný odstín, jako ty moje. "Jak ti říkám, prvně se zbav celkově ochrany a až potom se bude řešit zbytek," usmívala se už klidněji a ona si prohlížela display svého mobilu, jakoby ji měl někdo volat.
"Takže prostě mám na svého manžela ušít boudu, jo?," zeptala jsem se ji podezíravě a říkala si, že něco takového mu prostě nemůžu jen tak udělat. Nebylo by to správné. I mě by štvalo, kdyby mě pak postavil před hotovou věc. Já prostě dokážu najít i jiný způsob k tomu, abych ho přetáhla na svou vlnu!
"Tahle bych to přímo nenazvala," zakroutila okamžitě hlavou a starostlivě si v zrcátku zkontrolovala sytě červenou rtěnku, jestli si ji náhodou jenom neobtiskla o stěny hrnečku. "Prostě věci trochu zrychlíš a jeho popostrčíš tím správným směrem," usmála se na sebe spokojeně a věci si stejně jako já poklidila do kabelky, když jsme se začaly zvedat od stolu.
"Když si to myslíš," pokrčila jsem rezervovaně rameny, "ale nezapomeň, že to já s Louisem chodím bezmála deset let a tak ho znám možná trochu lépe, než ty... A víš co? Já se skočím podívat do toho butiku, kde na mě čekají, a cestou se zastavím i u něho v práci."
...........................................................................
"Miláčku, co tu děláš?," zeptal se mě překvapeně Louis, když jsem bez většího zaváhání vzala za kliku od jeho pracovny a vstoupila dovnitř, abych ho překvapila. Nikdy jsem neklepala, protože jsem nemusela mít strach, že bych snad náhodou vešla do jeho schůzky s lidmi, kteří se zajímaly o spolupráci s firmou, v níž Louis pracoval, vždycky totiž hned na křižovatce několika cest ke kancelářím seděla Lisa, která mě o všem podobném hned informovala. S pobaveným úsměvem jsem za sebou potichu zavřela dveře a došla přímo k němu.
"Chyběl jsi mi, tak jsem si řekla, že bych tě chtěla zase vidět," usmála jsem se na něho nevině a pohladila ho po tváři, kterou ke mně od své rozdělané práce zvednul. V jeho nádherných, modrošedých očí se objevila radost, po níž jsem tolik toužila, že mu svou přítomností přivodím, a já si sedla na kousek tmavého dřeva tvořící jeho stůl, kde neležely rozházené věci, jako na zbytku celé této plochy.
"To je od tebe hezký, i ty jsi mi moc chyběla," usmál se a natáhl se pro polibek, který jsem mu ochotně věnovala. Jeho dlaň se okamžitě objevila na mém stehně, jakoby všem - i přesto, že tu s námi nikdo nebyl - chtěl dát najevo, že jsem jenom jeho, a spokojeně se na mě usmál. "Jaký jsi měla den v práci?," zeptal se, čímž narušil to krásné ticho, během něhož jsme si jenom navzájem koukali do očí a slabě se usmívali.
"Ani nevím, to budu moct zhodnotit až na konci dne. Za chvíli se tam budu muset ještě vrátit," povzdechla jsem si a spravila mu jeho límeček od bílé košile, kterou měl zastrčenou v tmavých džínách, na níž měl rozepnutý jeden jediný knoflíček. "A co ty? Máš moc práce?," zeptala jsem se starostlivě, protože jsem nechtěla, aby přišel domu moc unavený.
"Dnes je to trošku náročnější, ale není to nic, s čímž bych si nedokázal poradit," věnoval mi úsměv a slabě se dotknul mého levého lýtka, které viselo ze stolu. "Měli jsme tu takové menší problémy s jednou zakázkou, ale teď už je to zase všechno v pohodě. Tak i kvůli tomu se docela těším na výplatu, měla by mi k tomu přijít i nějaká ta zajímavá odměna z celkového obratu firmy za poslední měsíc," roztáhl se na jeho tváři ještě daleko hrdější úsměv, zatímco já si prohlížela jeho prostornou kancelář, v níž jsem byla už tolikrát a která se snad od mé poslední návštěvy vůbec nezměnila.
"To je super," pokývala jsem hlavou a podívala se po jeho stole plném tužek a papírů. Nikdy jsem nepochopila, jak se v tom svém chumlu všech věcí na jedné hromadě dokáže tak dobře orientovat, protože já bych se ztratila už ve chvíli, kdy bych potřebovala najít nějakou tužku na psaní. "Kdy se dnes vrátíš domu?," neodpustila jsme si otázku, neboť mi přišlo, že za poslední týdny se jeho pracovní doba začala zvláštně natahovat.
"Až to tady všechno udělám," zasmál se a naklonil se blíž ke mně, "ale kvůli tobě budu chvátat o to víc, abychom se užili. Takže... nejdéle tak v sedm mě můžeš čekat, déle to bez tebe nevydržím." Jeho slova mě opět dovedla k úsměvu. Vždycky mě velmi potěšilo poslouchat, jak moc mu chybím, protože stejně tak jsem to cítila i já. Nedokázala jsem bez něho vydržet příliš dlouho, neboť pak už jsem to nebyla já.
"Budu se těšit," přikývla jsem slabě a sklopila svou tvář k jeho natahující se tváři. Na své bradě jsem cítila jeho teplý dech, který mě jemně lechtal do kůže a zároveň nutil mé rty, aby se k těm jeho ještě více sklopily a spojily je v jedny. Ještě chvíli jsem ho jen tak škádlila naší drobnou mezerou mezi rty, až jsem se nakonec prsty zamotala do jeho vlasů a blíž se k němu přitáhla. Jeho rty se vpily do těch mých, které se začaly synchronizovaně pohybovat proti němu, a já se k němu naklonila ještě blíž, co jsem mohla. "Už aby bylo sedm," povzdychla jsem si, když jsme oba potřebovaly kromě blízkosti toho druhého i vzduch, a těžce popadala dech.
"Bude, brzo," slíbil mi se zářivým úsměvem, jenž mu tak pěkně pohrával na rtech, a nervózně se podíval po hodinách, které ukazovaly teprve něco málo po druhé hodině. Ne, tohle bude nekonečné čekání... "Mezitím bys mohla začít přemýšlet nad tím, kam bys chtěla jet v létě. Jestli opět vyhraje Karibik, nebo se podíváme i jinam," myknul rameny a pohladil mě po tváři, "hlavně ať jedeme kamkoliv, kde se ti to bude líbit." Překvapeně jsem se na něho po jeho slovech podívala. Snažíš se mě odtáhnout od myšlenek na dítě? Kolikrát ti mám ještě říkat, že ti stejně nic nepomůže?
"Když tam bude teplo, tak pojedu kamkoliv. Letos by mi klidně stačilo i Řecko. Nebo bychom vůbec mohli jet jenom někam kampovat. Mně je to úplně jedno, však to víš, hlavně, když budeme moct být celou dobu jenom spolu," usmála jsem se a chtěla mu věnovat ještě jeden polibek, když mu zazvonil mobil na stole.
"Zlatíčko, je mi to moc líto. Popovídáme si o tom všem doma, dobře? Potřebuju to ještě dodělat, abych se mohl vrátit co nejdříve," usmál se smutně a jemně mě pohladil. Natáhnul se přese mě pro svůj mobil, a, když jsem svorně seskočila ze stolu zpátky na zem, věnoval mi jen letmý polibek na tvář. "Uvidíme se později," usmál se na mě ještě předtím, než jsem stačila odejít otevřenými dveřmi zpátky do chodby, ale pak nedočkavý telefon přijal a svůj pohled stočil ke stolu, "prosím, u telefonu Tomlinson..."


Tak první článek zveřejněný automaticky bez mé přítomnosti :D
With love,
TomlinsonLucie :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | E-mail | Web | 30. září 2015 v 15:43 | Reagovat

Pěkny, těším se na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama