Lovely Endeavour - kapitola 2.

27. září 2015 v 21:03 | TomlinsonLucie |  Lovely Endeavour

"Rozmyslel sis to?," zeptala jsem se ho netrpělivě, místo toho, abych si od něho nechala popřát dobré ráno. Má pozornost se plně přesunula na jeho tvář a především na jeho ještě pořád trošku unavené modrošedé oči, zatímco přes mé rty přeběhl slabší úsměv. Louis se na mě chvíli bez pohnutí díval, ale následně můj upřímný pohled nevydržel, a proto se pokoušel přesunout se do sedu.
"Ehm... ne," odpověděl prostě a levou rukou si projel svými vlasy. Svůj pohled neměl odvahu přesunout zpátky ke mně, i když já na to ve skutečnosti čekala, a díval se okolo nás. Slyšela jsem nekonečně vleklé, pomalé a zároveň trochu roztržité tikání hodin nade dveřmi, které jako jediné narušovaly mé překvapené zírání na jeho tvář.
"A přemýšlel jsi nad tím aspoň?," vyzvídala jsem dál a čekala, že řekne aspoň něco trochu milejšího, než z něho od včerejšího večera vypadává. Svou dlaní jsem mu přejela po jeho zápěstí, jenž se volně povalovalo na jeho stehně, a prosebně se mu snažila podívat do ustavičně sklopených očí.
"Ale jo, jasně, že jsem nad tím přemýšlel," pokýval otráveně hlavou nad celou naší nudnou konverzací o změnách v naší společné budoucnosti a svou levou dlaň přesunul na pravý hřbet mé ruky. "Nemohl jsem tady usnout. Už jenom kvůli tomu, že jsem tě neměl schoulenou u svého boku," chytil mi bradu něžně svým palcem a ukazovákem a své rty přesunul na ty mé. Se slabým povzdechnutí se mi zavřely oči a rty se mi odhodlaně natáhly blíž k těm jeho, aby se do společného polibku, který začal, více vžily.
"A k čemu jsi došel...," vydral se z mého hrdla slabý sten, když se jeho hebké rty o kousek odtáhly, aby mi mohl svými zuby můj horký ret opatrně a velmi procítěně skousnout. Doufala jsem, že konečně promluví, ale on mi místo toho zajel prsty do mých vlasů a znovu přiblížil svou tvář k té mé, čímž začal další polibek. "No tak, miláčku, já s tebou mluvím...," odtáhla jsem se o kousek a něžně ho pohladila po jeho tváři.
"Už jsem snad říkal, že můj názor na tu věc se jen tak přes jednu nos nezměnil," vydechl přebytek vzduch ze svých plic přímo do mé tváře a tím mě donutil několikrát omámeně zamrkat. Nejenom v důsledku správného pochopení jeho slov, ale i naší blízkostí, na níž jsem si ještě stále pořádně nezvykla. Dobře jsem postřehla, jak se mi čelist nevesele napnula, a já na všechno kolem něho zareagovala pouhou snahou odejít z blízkosti jeho příjemného tepla těla. "Počkej přece," natáhl ke mně okamžitě ruku a v ní odhodlaně sevřel mé zápěstí, aby si mě přitáhl zpátky na původní místo, na němž jsem seděla. Odhodlaně si mě přitáhl do své příjemné náruče a pramínky kratších vlasů mi zastrkal něžně za ucho. "Zlatíčko, řekni mi, proč jsi začala přemýšlet zrovna teď o tomhle?," zeptal se, přičemž se jeho dech odrážel přímo o kůži na mém krku, což mi způsobilo další příjemné zamrazení. Jeho bříška prstů na levé ruce se přesunuly z mého pasu v lehkém dotyku na mou tvář, které věnoval něžné pohlazení.
"A proč ne? Uvědom si, kolik mám let... Chápeš? Já si na něco takového připadám už dostatečně připravená, zralá,... Jsem si jistá, že to chci. Třeba hned," zakroutila jsem slabě hlavou a podívala se do jeho krásných očí, ve snaze v něm vyvolat alespoň trochu viny. Sakra, já potřebuju, aby ses nad tím zamyslel pořádněji a souhlasil se mnou!
"Ale já si tím zas tak jistý ještě nejsem. Vždyť si to uvědom, oba jsme ještě dost mladý a na děti máme ještě pořád dost času! Tak kam tak spěcháš? Co si o věcech na toto téma nepromluvit za dalších pět let?," zeptal se mě s nadějí ve svém prozatím stále nejistém hlase a sladce se na mě usmál. Za dalších pět let? Pět - dalších - let? To mi bude jako tobě! Co ty víš o těhotenství nad třicítkou? "Ty víš, že ti splním každičké tvé přání, po němž jenom trošku začneš toužit. Ale tohle, to po mně ještě nechtěj. Dej mi čas. Pár měsíců, let...," nepřestával se mě zlehka dotýkat, aby ve mně stále vytvářel ten pocit viny, že to já ho něčeho, proti jeho vůli, tlačím.
"Fajn...," přikývla jsem vážně a podívala se na mé ruce, které se začínaly okamžitě proplétat s jeho pravou, co mě stále hřála na těle. "Takže kdybych ti snad řekla, že si chci pořídit psa, tak proti tomu nebudeš mít vůbec nic?," ujistila jsem se pro sebe a sledovala, jak se po jeho tváři rozlil vítězoslavný úsměv.
"Ne, jasně, že proti tomu nic nemám. Dokonce je to dobrý nápad," přitáhl si mě do své náruči podstatně pevněji a jeho napětí svalů pomalu upadalo. "Cokoliv si jen budeš přát, miláčku," nepřestával mu na rtech tancovat úsměv, když se svou bradou opíral o mé rameno a přitom mi procítěně foukal do vlasů.
"A k tomu psovi bych si chtěla pořídit nejspíš i kočku," zamyslela jsem se s pohledem upřeným na protější zdi, na níž visely naše fotky ze svatby a samozřejmě i ty s rodinou a přáteli. Každá fotka tady se rovná nejenom desítkám zážitků, ale i tisícím vzpomínek. Každá z nich pro mě znamenala něco, co nás s Louisem ještě více spojilo dohromady. Znala jsem ho až příliš dobře, věděla jsem o něm naprosto všechno. Od jeho posedlosti v rychlé jízdě a hlasitém zpívání ve sprše, až k neuvěřitelné paličatosti vůči všemu, co by mu mohlo narušit jeho dobře promyšlené životní tahy.
"No... klidně," vydechl po dlouhém rozmýšlení rezervovaně a slabě mi zafoukal na mou odhalenou šíji, když si pohrával s dobře ovladatelným límcem od mého županu. "Pokud tě to udělá šťastnou, tak s tím nemám žádný problém," vysoukal ze sebe už s menšími obtížemi. Celé jeho tělo se znovu napnulo. Ještě se nenacházelo ve stavu, jako před několika minutami, ale i tak to nebylo zrovna málo.
"A taky budu chtít prodat tenhle dům, přestěhovat se z Londýna a žít někde v Americe," zahrnula jsem ho dalšími požadavky, které jsem si vymýšlela z patra a přitom se slabě dotkla jednoho jeho zápěstí, jenž leželo volně opřené na mém stehně. "Zapomeň, mě ničím nepřemluvíš! Já to dítě chci a ty mě ničím nedokážeš přinutit k tomu, abych začala myslet na něco jiného!," skočila jsem mu do řeči, když se rychle nadechl, aby na to něco řekl, vykroutila se z jeho náruče a úplně se od něho odtáhla. Smutná, s náznakem slz ve svých očí jsem od něho odcházela a nechávala ho zmateného sedět za sebou.
"Emmo, ale...," hlesl za mnou, překvapený mou náhlou reakcí.
"Já těhotná prostě chci být!," dostalo se ze mě, k mému vlastnímu údivu, protivně a já se už s kutálejícími slzami na svých tvářích vydrala zpátky do ložnice.
...........................................................................
"Emmo, je potřeba schválit nové návrhy šatů." "Ještě dnes tě budou čekat v jedné naší pobočce na London Street, určitě se tam stav." "Emmo, jenom chviličku, můžu tě otravovat?" "Schůzka se zástupci Francouzského víkendu módy se přesouvá na středu, na půl osmou ráno." "Emmo, vnímáš mě? Dnes jsi naprosto mimo místnost!" "Mám dnešní schůzku zrušit?"...
Dnes jsem se necítila ale vůbec dobře ve své kůži. A to ani v práci, kterou jsem tolik milovala. Propiskou v ruce, jsem místo vyplňování objednávek, jen nervózně ťukala do dřevěné desky stolu a moc dobře ani nevěnovala pozornost lidem, kteří se kolem mě motali. Stále jsem si v hlavě přehrávala mou a Louisovu drobnou roztržku, přece jenom se to nestávalo často. A ještě ke všemu tohle bylo něco, co mě mrzelo hluboce, nic, co bych mohla jen tak posunout do pozadí svých myšlenek a hodit to všechno jednoduše za hlavu.
"Jdeš na ten oběd, nebo mě necháš jít samotnou?," nárokovala si mou pozornost nakonec Sophia stojící přede mnou a zírajíc na mou tvář. Dezorientovaně jsem zamrkala a podívala se na věci na svém stole, nad nímž jsem bezmyšlenkovitě vypnula. "Emmo, dáme si pěkně oběd, kávu a třeba i dezert a ty mi konečně vyklopíš, proč se dneska chováš jako zombie," zašklebila se na mě a s lehce našpulenými rty si zkontrolovala hluboce vykrojený dekolt v zrcadle. Nechala své hnědé vlasy pohozené volně po zádech a znovu na mě nedočkavě upřela svůj pohled.
"Já nevím, jestli mám vůbec hlad," odpověděla jsem ji skoro bez zájmu a bradu si opřela o ruku položenou na stole. Měla jsem skvělou práci. Pracovala jsem v oboru, co jsem si přála od malička. V obrovské továrně na sny, kde se šily ty nejkrásnější svatební šaty snad z celého světa. Přes dokonalé a prvotřídní modely od Very Wang, až po ty extravagantnější od Christian Lacroix a Vivienne Westwood. Zde jsem byla svou paní. A ještě ke všemu na skvělé pozici, jako zástupkyně ředitelky celé společnosti, mé nejlepší kamarádky Sophie.
"Pojď a nesnaž se mi odmlouvat," zavrtěla nade mnou nespokojeně hlavou a z mé pohodlné židle mi hbitě pomohla. "Celý den jsi tu stejně zavřená, aspoň se trochu projdeme," navrhla s úsměvem a zaraženě si mě prohlídla od hlavy až k patě. "Nevšimla jsem si, že dneska nemáš sako, jako obvykle. Depka?," hádala zamyšleně a tahala mě ven z prosklené kanceláře, díky čemuž byla neuvěřitelně světlá a sluncem zalitá.
"Ne, jenom prostě nemám na nic náladu," zašklebila jsem se nervózně a podívala se ještě v krátkosti na fotku Louise ve své peněžence, kterou jsem si za chůze dávala do kabelky...

Pravděpodobně poslední článek před mým odjezdem :) Sbaleno mám, jsem z toho všeho pořádně nervózní, ale jinak se neskutečně těším! :) Doufám, že si na mě počkáte i přes mou neaktivitu, pak všechno podstivě odběhám! :)) Budu doufat, že když kluci jsou stále v Londýně, tak se mi poštěstí - i když marně! :D
TomlinsonLucie :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | E-mail | Web | 28. září 2015 v 12:25 | Reagovat

Zatím moc pěkný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama